Z vašich príbehov: „Cyklistika je můj život, to mě žene dál“

27. 6. 2019

Pan Josef Kropáč je nesmírně energický a činorodý člověk, který rád říká věci napřímo. Jeho životní vášní je silniční cyklistika a ta je ostatně nedílnou součástí nejen jeho osobního, ale i pracovního života – v jihomoravském Hodoníně je „Cyklo a Spinning Kropáč“ pojmem. Bolest zad jej úporně trápila posledních několik let, a i když se ji snažil překonávat všemi dostupnými prostředky a nevzdával se přitom ani svých sportovních aktivit, úlevu přinesla až endoskopická léčba v EuroPainClinics. Jeho osobní zkušenost je rozhodně inspirací, jak se bolestí zad nenechat v životě limitovat.

Pojďme se podívat na Váš příběh od začátku, jak dlouho jste se s bolestí zad potýkal?
Před devíti lety u mě proběhla klasická chirurgická operace na základě už kritického stavu, kdy jsem prakticky nemohl chodit. Měl jsem diagnostikován 16 mm výhřez ploténky na obratlích L5-S1. Prvním krokem tedy byla operace, kterou lékaři zachránili nerv utlačovaný výhřezem. V následujících letech se však bolest zase projevila a ta měla jasné projevy –neuropatické bolesti, vystřelování a neustálé mravenčení v noze. Dnes už vím proč. Až při vyšetření v EuroPainClinics bylo zjištěno, že v epidurálním prostoru vznikl srůst neboli fragment, který po celou dobu ten nervový kořen dráždil.

Co bylo u Vás příčinou výhřezu ploténky?
S oblibou říkám, že to vzniklo z toho „ležení a nicnedělání“. (smích) Já se domnívám, že u mě šlo o přemíru dlouholeté fyzické zátěže. Víte, já jsem od dvanácti třinácti let neměl jediné prázdniny. Protože jsem vášnivý cyklista a mám rád silniční cyklistiku, chtěl jsem si o prázdninách vydělat na kolo peníze, a tak jsem pracoval u babičky v Želeticích s dospělými chlapy v JZD, někdy i deset hodin denně. Fyzická práce mně nevadí, ale už tehdy od dětství jsem organismus hodně přetěžoval. Pak samozřejmě sport, cyklistika, basketbal, v dalších letech práce kolem stavby rodinného domu. Jako profesionál jsem sloužil sedm let u hasičů a tam při „výstupu na věž“ dostávala levá strana těla také pořádně zabrat. Samozřejmě i podnikání, nakládání těžkých krabic a hodiny a hodiny jízdy autem po celé republice.

Jak se bolest projevovala?
Před chirurgickou operací byla bolest nesnesitelná. Přirovnal bych to k tomu, jako když máte v zádech „epicentrum“ a nohou protažený drát. Jen jsem ležel a modlil se, aby se něco stalo. Dnes, pokud nějakou bolest pociťuji, říkám tomu, že je „bezdrátová“. (smích)Po operaci následovala klasická léčba – léky, cvičení, obstřiky, lázně, ale nic, co by dokázalo problém vyřešit. Poslední měsíce, rok, už to bylo opět kritické a při diskusích s lékaři jsem vždycky říkal: „Doktore, už s tím něco udělejte, mě už z toho bolí mozek!“ Po celou dobu jsem zároveň slyšel, že mi nic není, že záda jsou v pořádku.

Jakou léčbu jste zkoušel? Vy sám se v oblasti prevence proti bolestem zad angažujete…
Zpočátku jsem nevěděl, jak na to. Zhruba pět let po operaci jsem objevil metodu MUDr. Smíška, takzvaný SM systém. Jeho metodu jsem v Praze vystudoval, a jelikož mám také živnost na provozování tělovýchovných zařízení za účelem regenerace a rekondice, pořádám kurzy prevence proti bolestem zad cvičení SM systémem, s dalšími aktivitami, výživovým poradenstvím, rehabilitací a podobně. Kurzy probíhají v našem spinning centru, které mimo svoji cykloprodejnu, půjčovnu kol, elektrokol a koloběžek provozuji a které je zároveň chráněným pracovištěm, což je zase sociální část mojí práce, které se také věnuji. Cvičení SM systémem s gumami mně sice na čas ulevilo, ale jen krátkodobě, jako prakticky ostatní léčba – léky, vitaminy, prostředky na posílení nervového systému, lázně, na které jsem už doslova alergický. (smích) Vše přineslo pouze krátkodobou úlevu, z dlouhodobého hlediska se bolest vracela. Pochopil jsem, že klasická léčba u mě nefunguje, a začal jsem hledat jinde.

Takže touto cestou jste se dostal až k EuroPainClinics?
Když jsem na internetu objevil EuroPainClinics, podíval se na všechny fotky a videa, říkal jsem si – to je přesně ono, to musí být ono! Začal jsem hned intenzivně pracovat na získání všech materiálů podle vašich pokynů pro pacienty. Doslova jsem si „vybojoval“ magnetickou rezonanci, lékařskou zprávu od svého operatéra, poslal vše v elektronické podobě na centrálu, potom jste mě telefonicky kontaktovali a „už to jelo“. (smích)

Věděl jste něco o miniinvazivní a endoskopické léčbě už dříve?
Přiznám se, že jsem se tímto nezabýval. Jsem pracovně vytížený, a tak jsem se svůj problém snažil řešit hlavně cvičením a sportováním. Za posledních devět let jsem za svoji léčbu vydal opravdu velkou částku a nic z toho nevedlo k lepšímu. Pořád chcete mít nějakou naději, že se to zlepší a ono ne, samo se to nezlepší. Mám takový svůj příměr: „když je defekt pneumatiky, výměnou stěrače tu gumu asi neopravím“. Bylo třeba, aby místo léků a kapaček přišel až tento typ zásahu.

Jak probíhalo Vaše první vyšetření až po samotnou operaci?
Pravdou je, že můj ošetřující lékař MUDr. Matias zpočátku konstatoval, obdobně jako předchozí lékaři, že nález na páteři nic zvláštního nevykazuje, že se záda „tváří“ být v pořádku. Abychom zjistili, kde může ten zdroj bolesti být, provedl první, diagnostický zákrok ambulantně pod RTG do kořene L5-S1. Na tento zákrok jsem však neměl žádnou odezvu. To už pan doktor předpokládal, že problém je jinde a že je potřeba se „podívat a sáhnout“ do epidurálního prostoru. 22. dubna jsem byl pozván do Brna na endoskopickou operaci, takže prakticky měsíc od první návštěvy už jsem byl operován.

Jak jste vnímal osobně operaci, jaké byly vaše dojmy?
Přišel jsem s obrovským optimismem a vírou, že to musí být, jak se lidově říká, to „pravé ořechové“. Že to, co tam tlačí, má mechanický původ a musí to ven, že se tohle žádnou medikací nebo injekcemi nespraví. Já jsem se de facto těšil, chtěl jsem tu operaci. Zákrok proběhl – částečně o něm ani nevím, povídal jsem si s paní anestezioložkou. Operace trvala asi čtyřicet minut a zůstal jsem ještě asi hodinu odpočívat. Pak pro mě přijel kamarád a jeli jsme domů na svíčkovou. (smích)

S přístupem a péčí lékařů a sester jste byl spokojen? Máte naplánovanou další návštěvu?
Naprosto, vše probíhalo perfektně. Léčbu v EuroPainClinics mohu jen doporučit a také i ostatním doporučuji. Pan doktor má moji absolutní důvěru. Také mě nadchlo, když mi sestřička telefonovala druhý den, za tři dny, za týden a kontrolovala, jak se mi daří. To se přece normálně neděje, to je úplně o něčem jiném… Dostal jsem kartičku, na které sledujeme stav bolesti na stupnici od 0 do 10. Při poslední kontrole jsme se posunuli z trojky o „šuplík“ níže, na dvojku. Samozřejmě při určitých činnostech je ta bolest více znát, ale je to mnohem snesitelnější a věřím, že se to bude dále postupně upravovat. V srpnu mám naplánovanou další návštěvu s menším zákrokem, který už ale proběhne ambulantně.

Cítil jste po operaci úlevu hned, nebo až za nějaký čas?
Prakticky okamžitě, i když samozřejmě také působily tlumicí injekce. Já jsem se na tom lůžku doslova rozplakal. Asi za dva tři dny mi znovu naběhl pocit vystřelování, ale pokud byl ten nerv devět let poškozovaný, zázraky se nedají hned dělat. Pak přišla ještě jedna „střílející“ vlna a od té doby prakticky vnímám jen lehké mravenčení, pozůstatky po tom mechanickém poškozování. Jako strojař z povolání si to vysvětluji tou strojařinou – když mám bužírku a ta se poruší, drátky začnou prostřelovat. Tak to je něco podobného.

Jak u vás probíhala rekonvalescence, kdy jste se zase mohl vrátit do práce?
Dostal jsem brožurku průvodce po endoskopické operaci a první čtyři týdny jsem byl opravdu hodný, ani na kole jsem neseděl. Ale potom už jsem se musel trošku svézt (smích). Po operaci jsem byl docela unavený v důsledku toho, jak se organismus po zákroku zotavoval. Trochu pohybu bylo, ale do cvičení jsem příliš chuť ani energii neměl. Pouze jsem ráno a večer cvičil ty nejnutnější cviky, které mi pan doktor sám ukázal. Teď už postupně energie přibývá, jak odeznívají neuropatické bolesti, „zlomili“ jsme první měsíc, takže už můžeme přidávat na zátěži. Co se týká návratu do práce, neměl bych to přiznávat, ale já jsem prakticky pracovat nepřestal, při mém podnikání to ani není dost dobře možné. Čtvrtý, pátý den už jsem šel pomalou chůzí, procházkou do práce.

Co je podle Vás důležité pro člověka, aby léčba byla co nejúspěšnější?
Myslím, že je to o tom hlavně se nevzdat. Já neustále něco buduji, tvořím, tak to bude, dokud budu žít. V práci mám kolem sebe lidi mladší o deset patnáct let, občas si společně vyjedeme a můžu si říct: „Já vám ještě ukážu!“(smích) Motivuje mě to, že miluji silniční cyklistiku, a díky ní jsem také ve vynikající společnosti, jezdí s námi například i páni profesoři Pirk a Pafko. Jsou to lidé a společnost okolo mě, co mě nabíjí. Je to i vaše firma, kde jste mě zbavili bolesti.Ale hlavně, cyklistika je můj život, to mě žene dál. Já jsem to prostě „nezabalil“.

Věříme, že díky léčbě v EuroPainClinics budete moci realizovat řadu dalších aktivit a projektů. Je něco speciálního, na co se těšíte v blízké době?
Máme na příští rok s přáteli naplánovanou cestu do Nepálu, který jsme navštívili před několika lety a kde jsme trekovali na kolech. Na cestě jsem se spřátelil s jedním ze šerpů, kteří nás doprovázeli, který přišel při zemětřesení o dům. Rozhodl jsem se mu pomoci a po návratu domů jsem uspořádal kampaň, kde se podařilo vybrat neuvěřitelné tři tisíce dolarů. Ty jsme mu darovali na výstavbu domu a k zaplacení vyššího průvodcovského kurzu, který zahrnuje například i to, jaké má šerpa oblečení a vybavení. Máme od něj pozvání na týdenní průvodcovský kurz zdarma, tak doufám, že se díky EuroPainClinics dám brzy „dohromady“. (smích) Spolupracujeme také s místní charitativní organizací, která se stará o výstavbu domů a škol. Co se mě týká, klidně bych na dva tři měsíce odjel do Nepálu stavět školu!

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho sil a energie, šťastný vítr do pedálů a řadu úspěchů ve Vašem životě a práci!

 

 

OBMEDZENIE PREVÁDZKOVEJ DOBY EUROPAINCLINICS POČAS LETA 2019